Sambrogova záhuba

Bylo pozdní podzimní odpoledne a z městečka Hůrka vyrazila netradiční dvojice. Lidský hraničář na sivém koni, u třmenů dlouhá sekera z velké části skrytá pod tradičním štítem povolání Guardianů - strážců hranic. Za koněm běžel v těžké železné zbroji nevelký zástupce skalního lidu trpaslík Dicoroin. Hrničář, jménem Kresselack, se v sedle usmíval, přestože je cesta vedla do nehostinných koutů mlhou zakrytých Mohylových vrchů. Usmíval se, protože věděl, že s trpasličím společníkem není ani v kobkách Velké Mohyly nouze o zábavu.

A opravdu, netrvalo dlouho a trpaslík začal:" Kurňa Kressi, co to máš za herku, som si myslel, že si vyhrál lepšího koňa na tom festivale. Si sa furt rozčiloval, že ťa poprvé podvedli a že sa na to možeš vysrať. A včíl koukám, že ta odměna stejně stála za starou skřetí haksnu! To jste celý vy, ludé, pořád samá sútěž a výhra bývá horší než pivo z Duillondu, haha."

Kresselack se jen nervózně zavrtěl v sedle a ani se neotočil, věděl, že když se zapojí do debaty, nebude mít od toho vousáče pokoj až ke vstupu do hrobky. Proto radši pobídl koně a trochu přidal. Věděl, že tímhle potrestá škádlivá slova Dicoroina víc než kdyby mu do brnění nasypal Choremouchy (OoC - sick-flies ) z bažin Midgewateru. Trpslíci neradi běhají, zvlášť, když je to za koňskou oháňkou.

Cesta nakonec ale nebyla tak jednoduchá jak si hraničář myslel, ujel trpaslíkovi z dohledu a ten se samozřejmě v mlze, která pokrývala hroby a mohyly úplně ztratil. A tu dostal nápad, proč si ze starého trpaslíka nevystřelit? Hehe, úplně se celý rozklepal potlačovaným hlasitým smíchem. Vyjel s koněm na kopec a začal hlasitě volat:"Kde si Dico, snad nehladáš nejakú podzemnú cestu, čo? Haha, dobre vieš, že do južných Mohylových vrchov je to hore kopcom. Dole priesmyk nenajděš. Haha" Věděl, že dole pod kopcem bloudící trpaslík kleje jak starý cestář a když za chvíli uslyšel hlasité funění radši se klidil ke kraji skalního výběžku.

Když se opět oba setkali, chystali se spustit svou obvyklou ostřejší výměnu názorů, která většinou končila hlasitým smíchem, neboť oba se znali již nějaký ten čas a tahle hra je zatím rozhodně neomrzela. K ničemu takovému ale nedošlo, z druhé strany hřebenu se ozvalo odporné zaskřehotání. Oba se nevědomě otřásli, přestože zde v Mohylových vrších nebyli poprvé. Nepříjemný a do morku kostí se vtírající jekot početných mohylových přízraků velmi hrubě vrhl naše hrdiny zpět k tomu, proč sem mířili.

Mlčky sestoupili dolů a pomalu, stále pod nepříjemným pohledem těch nebohých stvoření živořících na hranici mezi životem a smrtí, se vydali k zejícímu otvoru Velké Mohyly. Ticho narušovalo jen obvyklé skřípění zbů soustředěného trpasličího šampiona a skoro až neslyšitelné chvění dvoubřité hraničářské sekery. Před nimi už zel černý otvor vedoucí k jejich cíli. Hlava Sambroga je prý velmi ceněná a na zdi nevypadá nijak zle. Alespoň toto říkali ostatní z družiny sličné Nurien, lovkyně a šéfky mocného kinshipu Obránců Dol Amroth.

Jelikož byli připraveni na všechny pasti a monstra sídlící v opuštěné a obávané hrobce, cestou nepotkali žádné velké překvapení a dokonce našli i čas na malou sázku. Kress se chvástal, že sám udolá hordu asi deseti přízraků čekajících na rozkazy od přízračného mága, který se právě objevil v dalším zákrutu cesty. A protože trpaslíci jsou od přírody pro každou sázku, skryl svoje obouruční kladivo a vytáhl starý a již dost opotřebovaný luk. Nenechá přece přízraky běžící pro proposily jen tak zmizet v chodbách kobky. I když dosud cesta probíhala bez větších problémů, člověk, natož trpaslík nikdy neví, co se na ně může ve Velké mohyle vyřítit. "Zichr, je zichr", zamumlal si Dicoroin pod vousy.

A tak začalo velkolepé představení hraničáře, který spustil svou obvyklou symfonii pro sekeru a šít:

Když bylo po všem opět se chvíli hádali o vítězi sázky (Dicoroin nakonec ustoupil, přestože dva z přízraků zkončili s jeho šípem v zádech) a tak musel pohár vína, který našli v jedné z postraních chodeb vypít on.

Po téhle krátké epizodě se jim již otevřela cesta k Sambrogovi. Ač posilněn silnou magií a ještě silnějším brněním, nebyl Sambrog pro naše dobrodruhy rovnoceným soupeřem. Ať přivolával stíny ze země, ať dštěl síru a odporné dusivé výpary, ať máchal svou holí jak chtěl, nic ho nezachránilo od záhuby.

Po dlouhém, leč úspěšném boji se vydala dvojice ven do ticha a šera Temného hvozdu.

A nakonec se oba vydali do poklidného kraje na jih od Hůrky, aby o této zajímavé zkušenosti povyprávěli i ostatním členům družiny odpočívajícím v kinship domku.

A tak se zkončila další a doufám, že ne poslední, kapitola příběhů členů kinshipu Defenders of Dol Amroth.